Šestiletý chlapec se včera okolo poledne zranil v Karviné při přelézání plotu tak, že musel být transportován do nemocnice i s částí železné konstrukce. Snímek chlapce, jehož zápěstím projel ostrý kovový hrot, upoutal řadu čtenářů jednoho z největších domácích zpravodajských serverů natolik, že se pod článkem rozproudila relativně živá diskuse. Názorovou smršť ovšem nevyvolalo zranění dítěte, nýbrž barva jeho pleti. Byla totiž o mnoho tmavší, než u většiny z nás.

Při vstupu do diskuse jsem nabyl dojmu, že jde o server spravovaný nácky z Národního odporu. “Vy, kteří se zastáváte toho dítěte si uvědomte, že za pár let budete se svých daní živit jeho početnou rodinu a jeho samotného, protože oni makat přece nebudou. Bude to stále chudáček dítě?”, hřímal kdosi. O kus dál někdo jiný napsal: “Ten plot bych vyhodil, určitě chudák plůtek chytil žloutenku nebo ještě něco horšího.” Promnul jsem si oči, podíval se znovu na fotografii zraněného chlapce, ale bohužel jsem viděl dobře. Fotografie ani zpráva samotná se nezměnila a množství obdobně laděných “diskusních” příspěvků velmi rychle rostlo. “Kurva černá lezla krást do školy a jaký byl? Nádherné foto, jen nechápu proč ho nepraštili hasičskou sekyrou do hlavy ať se netrápí”, napsal další z mých (našich) spoluobčanů. Opakovaně jsem zkontroloval adresu serveru. Byla v pořádku. Patřila jednomu z nejčtenějších. “Čunek na Hrad!”, zaznělo náhle z virtuálních úst stého diskutéra.

Občas nějaký příspěvek zmizel zásahem administrátora. To podstatné ovšem v diskusi zůstávalo. Otisk desítek variant lidských frustrací, ostře kontrastujících s dětským utrpením. Frustrací, které se postupně uvolňují, rozpínají a rostou vinou Čunků, kteří „jen“ říkají „pravdu nahlas.“

Vypnul jsem počítač a nejméně po tisící sám sobě zakázal vstup do většiny „diskusí k článkům“. Hlavou mi přitom v kruhu obíhaly stále tytéž otázky, které si kladu pokaždé, jsem-li konfrontován s obdobnou formou zla.

Nakolik by se proměnila místa virtuálních pseudonázorových exhibic, kdyby v nich lidé vystupovali pod svými pravými jmény? Lze vůbec odhadnout hloubku a skutečný potenciál nenávistných výkřiků několika desítek, stovek či tisíců lidí? Jaké duše a životní příběhy se skrývají za nekonečnou řadou nicků, generujících krystalicky čistou verbální zlobu? Můžeme alespoň rámcově odhadnout motivaci těch, kteří zneužívají bezpečí anonymity k šíření nejrůznějších variant nesnášenlivosti?

A konečně, je mlčení a pasivita nejlepší cestou v boji proti této specifické formě lidské krutosti? Nebo ve skutečnosti není proti čemu a s čím bojovat?

Jeroným Janíček
15. července 2007

Myšlenkové stereotypy, jakkoli nesmyslné či dávno vyvrácené, přežívají často po mnoho generací v našich myslích, zvláště doprovází-li je aura jistého tajemství či záhady. A tak se ve vězení myšlenkových stereotypů vyrábějí již po staletí ve velkém mimo jiné z duševně nemocných blázni. „Blázen“ si na rozdíl od žlučníkáře či kardiaka „svou nemoc stejně přivodil sám“, „měl by ji překonat vůlí, kdyby ovšem nebyl slaboch“, a navíc „nic jako duševní nemoc, pokud to vůbec existuje, nemůže bolet.“ Většina z nás si dokáže spíše představit pálivou bolest na hrudi vystřelující do levé ruky, než bolest pramenící z beznaděje a prázdna. Paradoxem ovšem je, že obě bolesti mohou vést ke stejnému konci, tedy k úmrtí pacienta. Pochybuji, že by si ředitel jakékoli nemocnice v České republice dovolil veřejně zahrávat s myšlenkou, že zruší kardiologickou “JIPku” jen proto, že je dlouhodobě vytížena na dvacet sedm procent, oproti zbytku nemocnice, vykazujícímu obsazenost devadesát pět procent. Celý článek »

Desetitisíce odborářů z celé republiky dnes demonstrují v Praze proti chystané vládní reformě. A celá řada ne-odborářů s nimi sympatizuje. Proč? Vládou navrhovaný „baťoh“ reforem je skutečně plný reformních polotovarů, vzešlých z kompromisů uvnitř koalice. Ovšem obsahuje také vyložené paskvily. Jedním z nich je „Julínkova reforma zdravotnictví“, na níž lze velmi dobře ilustrovat motivaci lidí vyjít do ulic, kritizovat vládu a mávat prapory. Odhlédnu-li od skutečnosti, že ministerstvo de facto řídí mluvčí Cikrt, který „rozumí“ snad všemu, co se týká problematiky zdravotnictví (z čehož jde na autora těchto řádek hrůza), a pominu-li skutečnost, že Julínkem navrhovaná reforma není pro pacienty, ale také pro mnohé lékaře a zdravotníky motivační nýbrž likvidační, pak se před námi vynoří ten pravý důvod protireformní nálady značné části české veřejnosti. Vláda neumí s občany komunikovat. Jinými slovy, nikdo ze současných ministrů nedokázal (a po pravdě o to ani neusiloval) jasně a srozumitelně vysvětlit lidem důvody pro reformu veřejných financí. Samotné sdělení, že „je nutné reformu přijmout, aby veřejné finance nezkolabovaly“ je natolik abstraktní, až nakonec neříká nic. Vést opravdový dialog s veřejností je uměním velkých politiků. Ale ty v našich podmínkách postrádáme. Argumentace „pro reformu“, založená na nekonkrétních blábolech, stokrát vyřčených frázích či na rádoby vtipných a přezíravých neverbálních gestech předsedy vlády, je natolik slabá, že nikoho sama o sobě nepřesvědčí. Spíše naopak. Lidé tak vidí především to, co je bude reforma stát. Zisk z přijetí „baťohu“ nebyl srozumitelně a konkrétně vysvětlen nikomu. Nemyslím si, že by lidé nechtěli investovat do své budoucnosti, i když jsou jejich příjmy minimální. Spíše se domnívám, že nechtějí investovat do čehosi, co je ve skutečnosti jen prachobyčejným zvýšením daňové zátěže, šikovně schovaným na dně Topolánkova virtuálního baťohu.

Jeroným Janíček

23. června 2007

V prosinci minulého roku jsem napsal předsedovi České společnosti pro kvalitu ve zdravotnictví, MUDr. Marxovi, otevřený dopis, reagující na jeho věty o nebezpečí, které se údajně skrývá v našich nemocnicích. Není náhodou, že Dr. Marx pronesl tyto věty v době, kdy média zaměstnávala kauza “heparinového vraha Zelenky”. Každý příspěvek, saturující médii rozpoutanou hysterii, byl samozřejmě vítán. Po necelém půl roce mi David Marx na dopis konečně odpověděl. Své “zdržení” odůvodnil tím, že jsem dopis nejspíše neposlal… Pokud se chcete dozvědět více o nebezpečných nemocnicích a také o kontrole kvality ve zdravotnictví, pak vám doporučuji k přečtení níže publikovanou korespondenci.

Jeroným Janíček

16. června 2007
Celý článek »

Když jsem se ohradil proti Čunkovým výrokům, uveřejněným na adresu Romů v Blesku, nepředpokládal jsem, že mi místopředseda vlády napíše více, než jen pár standardních frází. Mýlil jsem se. Přidal několik poutavých tvrzení navíc. Ve svém dopise například uvádí, že pokud „budeme poukazovat stále na to, jací jsou Romové chudáci, nikdy se nepostaví na vlastní nohy a nebudou si vážit ani sami sebe.“ Jestliže se někdo zastává práv znevýhodňované menšiny, zdaleka tím netvrdí, že její příslušníci jsou „chudáci“. Ale pan místopředseda je nejen znalcem romské komunity a politikem podporujícím „integraci Romů do společnosti“, ale také mediálním analytikem. Čunek totiž ve zmiňovaném dopise viní z negativního postoje majoritní společnosti k Romům média. A na závěr přidává skutečnou myšlenkovou perlu, když mi píše, že „patřím k těm, kteří nemají nejmenší potuchy o tom, jak se žije lidem v naší zemi“. Pokud jde o okruh lidí, pohybujících se v úzkém okruhu bývalého šéfa vsetínské radnice, pak je to pravda. A upřímně, takové „potuchy“ ani mít nechci. Jen věřím, že obsah dopisu, který si může laskavý čtenář těchto stránek otevřít kliknutím na dokument v levém horním rohu a přečíst celý, odráží Čunkovu populistickou snahu „řešit romskou otázku po svém“, a nikoli jeho bytostné přesvědčení o tom, že vlastní přístup k romské minoritě je „ten jediný správný“. Druhá varianta může být totiž pro tuto zemi velmi nebezpečná.

Jeroným Janíček

4. června 2007